Její partner mezitím pokračuje v pracovní rutině, nyní s přidaným tlakem zajistit finanční stabilitu rodiny.
Po náročném dni plném pláče dítěte, praní, vaření a úklidu žena očekává, že její partner přijde domů, uzná její úsilí a nabídne podporu. Čeká pochopení a ocenění toho, jak zvládá novou životní roli.
Na druhé straně muž se vrací z vyčerpávajícího pracovního dne naplněného stresem, termíny a požadavky nadřízených. Touží po klidném domově, teplém jídle a chvilce odpočinku. Očekává, že ho partnerka uvítá s úsměvem a pochopením pro jeho námahu.
Realita však bývá odlišná. Žena je příliš vyčerpaná na vřelé přivítání, dítě může být právě uprostřed záchvatu pláče a večeře není dokonalá. Muž, unavený a stresovaný, neposkytne očekávané uznání a pochvalu za její celodenní práci.
Postupně se v obou hromadí pocit nedocenění. „Obětovala jsem svou kariéru, vzhled i volný čas a on si toho ani nevšimne,“ myslí si ona. „Pracuji do úmoru, abych zabezpečil rodinu, a místo vděku dostávám jen výčitky,“ cítí on. Tento začarovaný kruh frustrace může postupně narušit i fyzickou intimitu a emocionální blízkost.
2. Problematické vzorce komunikace
S narůstajícím pocitem nedocenění se mění způsob, jakým spolu partneři komunikují. Místo přímého vyjádření svých potřeb a pocitů začínají své frustrace projevovat nepřímo, často prostřednictvím kritiky nebo pasivní agresivity.
Například místo toho, aby žena řekla: „Cítím se osamělá a přetížená, potřebovala bych od tebe více pomoci a uznání,“ vyčte partnerovi, že nechal rozsvícené světlo v koupelně nebo že špatně vyskládal nádobí. Její skutečná potřeba – touha po uznání a podpoře – zůstává skryta za banalitami.
Muž, neschopný dekódovat tuto nepřímou komunikaci, reaguje podrážděně nebo se stáhne. Místo aby vyjádřil svou potřebu klidu a ocenění za finanční zabezpečení rodiny, může reagovat sarkasmem nebo mlčením. Případně kritizuje partnerku za věci, které s jeho skutečnou frustrací nesouvisí.
Tento komunikační chaos vytváří atmosféru nepochopení a odcizení. Partneři hovoří, ale nerozumí si. Vyjadřují se, ale nesdělují to podstatné. Postupně se vytváří propast plná nevyřčených pocitů, neuspokojených potřeb a narůstajícího napětí.
3. Vyhýbání se konfliktům a potlačování emocí
Třetí fáze nastupuje, když partneři začnou vědomě potlačovat své skutečné pocity ze strachu z konfliktů nebo negativních reakcí. Po několika neúspěšných pokusech o komunikaci (byť deformovanou) se rozhodnou, že je jednodušší mlčet a „neřešit to“.
Namísto otevření bolestivých témat volí cestu zdánlivého klidu. Žena přestává zmiňovat, že se cítí nedoceněná. Muž se vyhýbá vyjádření vlastních potřeb a frustrací. Na povrchu může vztah působit stabilně, ale pod tímto klamným klidem bují nespokojenost.
