Jedli jsme mléčnou zmrzlinu, pili mléko i přímo od krávy, jedli bílé pečivo a pravé máslo, pili džusy, které byly i tehdy plné cukru, ale nebyli jsme tlustí, protože jsme si neustále hráli venku. Ráno jsme odešli z domu a celý den jsme si hráli na skrývačku, na pohraničníky, na zloděje a policisty, krále a královny, kovboje a indiány, fantomy a na všechno ostatní, co vymyslela jen dětská fantazie, dokud se nerozsvítila pouliční světla, kterých stejně nebylo mnoho. Často nás za celý den nikdo neuměl najít, takže rodičovské výchovné facky byly součástí naší výchovy, aniž by se to považovalo za týrání v rodině.
A nikdy nebyl problém.
Strávili jsme dny výrobou závodních kářiček ze zbytků ze suterénu nebo kůlny, vozili jsme se na ně po ulicích a zapomněli jsme, že jsme nevyrobili brzdy. Po několika pádech, zlomených prstech a pohmožděninách jsme se naučili, jak problém vyřešit. Neměli jsme imaginární přátele. Přátele jsme si nepřidávali na Facebooku, časem jsme je získali! Skutečných! Problémy s koncentrací jsme neměli ani ve škole.
Nedávali nám pilulky proti hyperaktivitě. Neměli jsme školního psychologa a učitele, a přece jsme vystudovali nějakou školu. Před školou nám drogy neprodávali. Neměli jsme PlayStation, Nintendo, x-box, žádné videohry, v telce jsme neměli 99 programů, jen dva a druhy až odpoledne, neměli jsme videorekordéry, prostorový zvuk, mobilní telefony, počítače, internet, skupiny přátel, a video chaty.
Měli jsme přátele a chodili jsme s nimi ven!
Padali jsme ze stromů, pořezali se na skle, vybili jsme si zub, zlomili nohu nebo ruku, pobili jsme se, ale naši rodiče se pro to nikdy neobrátili k soudu. Hráli jsme si s lukem a šípy, stavěli sněhové pevnosti, házeli petardy na Nový rok, četli jsme spoustu komiksů a to vše jsme přežili bez následků na zdraví!
