Nyní, když se můj čas krátí, se mi vrací s otázkami, které řežou hlouběji než nůž. Jejich hlasy, kdysi plné radosti a bezstarostnosti, jsou nyní zkřehlé strachem a nejistotou.
Pohřeb. Slovo, které se mi dříve zdálo tak vzdálené a abstraktní, je nyní krutou realitou. Vidím jejich tváře a vím, že se cítí ztracení. A já, matka, která je měla chránit před vším zlem světa, jim nemohu pomoci.
Vzpomínám si na chvíle, kdy jsme se smáli u rodinného stolu, kdy jsme si vyprávěli příběhy a snili o budoucnosti. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiji dne, kdy budou mé děti řešit, jak zaplatit můj pohřeb. Měla jsem je lépe připravit na život, naučit je hospodařit s penězi a připravit se na nečekané situace.
Ale čas se nedá vrátit. Můžu jen tiše ležet a poslouchat jejich rozhovory a hádky. Cítím se bezmocná a zbytečná, jako starý strom, který už nedává plody a jen tiše čeká na svůj pád.
