Ta chvíle byla jako zázrak.
„Nikdy nezapomenu na ten okamžik a tu zralost. V tom momentě se z malého chlapce stal muž a z rozzlobené ženy laskavá matka. Dlouho na něj hleděla, jako by ho viděla poprvé, a pak ho objala. A on objal ji. Vzal čokoládku z jejího klína, otevřel ji a podal jí ji.“
A pak si spisovatelka uvědomila něco.
,,Seděla jsem tam a v duchu si povídala sama se sebou. Podívej se na sebe, velká zachránkyně, co chtěla vstát a křičet na matku, ponížit ji před ostatními, dát jí lekci. Čeho bys tím dosáhla? Jen skandál a další vlnu hněvu. A ten malý kluk to zvládl tisíckrát lépe.“
Mladík později vystoupil. Matka a syn zůstali v objetí. I Akilej Bajmatová vystoupila. A dlouho nad tím přemýšlela.
Teprve nedávno pochopila tu lekci: Lidi učíme vlastním příkladem. Ne křikem, ne bitvou, ne urážkami. Jen vlastním příkladem.
„Ten malý kluk ukázal příklad. A změnil ji. A změnil i nás všechny v tom autobusu,“ uzavřela spisovatelka.
