Vedle ní seděla žena s přibližně šestiletým chlapcem. Chlapec byl neklidný, plakal a tahal matku za rukáv. Ta seděla u okna, hleděla ven na déšť a nereagovala. Měla prázdný pohled a působila odpojena od reality. Dítě ji opakovaně oslovovalo, ale ona mlčela.Najednou se vzpamatovala, odhodila jeho ruku a zakřičela: „Co chceš ode mě?!“
Chlapec ztichl. Pak zvýšila hlas ještě víc: ,,Ptám se tě, co chceš? Víš vůbec, kdo jsi? Jsi nikdo! Rozumíš? Nikdo!“
V autobuse zavládlo hrobové ticho. Všichni byli otřeseni. Chlapec se na ni mlčky díval, jako by se třásl – možná i já jsem se v tu chvíli třásla.
„Přemýšlela jsem, komu ta slova vlastně adresovala. Opravdu to myslela vážně? Chtěla jsem vstát, zakřičet na ni, říct jí, že je hrozná matka a právě zlomila duši svému synovi. Potom mladík vytáhl druhou. Chlapec váhal, ale přijal i tu. A to, co se stalo potom, mi ještě dnes vhání slzy do očí,“ popisuje spisovatelka.
Chlapec čokolády neotevřel.
Namísto toho chytil matku za ruku. Ta se na něj obrátila, její výraz byl bolestný. Možná se opět chystala křičet – ale pak si všimla, že jí podává čokoládu. Byla překvapená. Chlapec si ji položil do dlaně.
„Nechci ji,“ řekla.
Chlapec držel obě čokoládky, pořád čekal.
„Sněz je ty… já opravdu nechci,“ dodala.
Chlapec jí pak jednu čokoládku položil do klína.
