,,Ano, pane. Žádný jiný řidič mě nepustil do autobusu,“ odpověděla holčička z místa na lavičce, švihla jednou nohou a zadívala na betonovou podlahu.
Jeffrey se zhluboka nadechl, snažil se uklidnit a rozhodl si s ní jemně popovídat. „Jak se jmenuješ?“
,,Sarah,“ odpověděla. ,,Nemám si povídat s cizími lidmi.“
,,Je to tak. Ale slibuji, že se k tobě nepřiblížím. Řekni mi to, Sarah. Věděla jsi, že tvoji rodiče tě zoufale hledají?“
,,Opravdu? No… já…,“ odmlčela se holčička.
,,Utekla si z domu? Kam jsi chtěla jít?“ Jeffrey se dál ptal.
,,Šla jsem do domu babičky. Máma mě nepustila, ale chtěla jsem vidět babičku,“ odpověděla Sarah a našpulila drobné rty. Jeffrey se usmál. Alespoň opravdu neutekla.
,,Tvoji rodiče tě všude hledají a doufám, že tady brzy budou. Zůstanu, dokud nepřijdou. Dobře?“ ujistil ji a holčička se na něj pousmála.
Sarah se nahlas zasmála a Jeffrey byl potěšen, když slyšel takový zvuk.
Za pár minut se k nim přiblížila policie a další auto. Žena vystoupila z vozidla a spěchala k Sarah. Holčička vstala, rozjela se k ní a křičela: „Mami!“
Policisté přistoupili k Jeffreymu a zeptali se ho na telefonát jeho manželky. Vyprávěl jim celý příběh a jak litoval, že ji nepustil do autobusu, a tak ji přišel najít. Sáriny rodiče mu poděkovali za tyto telefonáty a on se poprvé v životě cítil jako hrdina z malého města.
Od té doby Jeffrey pomáhal každému, kdo měl nedostatek peněz, který se dostal do jeho autobusu, a vždy dával pozor na děti, které byly samy. Mnohé děti jsou příliš samostatné, ale potřebují někoho, kdo by se o ně staral, a on byl tím správným mužem pro tuto práci.
