A časem jsem si uvědomil, že i když jsem zůstal sám, nikdy jsem nebyl opuštěn. Měl jsem dvě největší poklady, které mi zůstaly věrné, i když jejich vlastní matka ne.
Roky plynuly. Po dvou letech jsem byl jiný člověk. Už jsem nebyl ten naivní muž, který věřil, že láska přetrvá všechno. Měl jsem stabilní práci, vlastní byt a hlavně – s mými dcerami jsme byli skvělý tým.
A pak přišla ta sobota .
Byl jsem v supermarketu, tlačil nákupní vozík a řešil, jestli koupit obyčejnou nebo bio šunku, když jsem ji spatřil. Zuzana . Stála tam, bez drahých šatů, bez luxusní kabelky, s očima plnými nejistoty.
„Ahoj, Tomáši,“ ozvala se se nesměle.
Přikývl jsem, ale necítil jsem nic. Žádnou bolest, hněv, ani smutek. Jen chladnou lhostejnost.
„Jak se máš?“ zeptala se.
„Dobře,“ odvětil jsem krátce.
Viděla, že nemám zájem o dlouhou konverzaci, ale i tak pokračovala:
