Že už spolu nikdy neposnídáme. Když vidím slunce, říkám si, proč vyšlo, když nevyšlo i pro ni,“ popisuje Katarína své pocity. Přiznává, že stále nedokáže přijmout, co se stalo, a doufá, že se jednoho dne probudí a zjistí, že to byla jen zkouška, která skončila.
Poslední společné chvíle
Katarína vzpomíná na poslední víkend, který s Klárou strávily společně. Byla to klidná rodinná atmosféra plná příprav na Vánoce. Pekly cukroví, plánovaly budoucnost a mluvily o běžných věcech – o rekonstrukci bytu, o Klářiných sportovních aktivitách, o jejích plánech na léto. Dokonce se bavily o problémech mladých mužů, kteří řeší své komplexy agresivitou, aniž by tušily, že právě takový muž bude mít na jejich životy fatální dopad.
Den tra*édie
Osudný den začal jako každý jiný. Katarína odcházela z práce, když ji vrátný upozornil, že se někde na Palackého náměstí střílí. Zprávě nepřikládala velkou váhu, dokud nezjistila, že se jedná o Palachovo náměstí a že střelba probíhá ve čtvrtém patře filozofické fakulty, kde měla Klára v tu dobu seminář. Následoval maraton telefonátů a zoufalé snahy zjistit, co se stalo. Informace o Klářině smrti přišla až následující den. Katarína si vybavuje, že to byl krásný slunečný den, který však pro ni znamenal začátek nekonečného smutku. „Byli jsme poslední rodina, které to oznámili. Když u nás zazvonil policejní intervent, věděla jsem, proč přišel,“ vzpomíná.
