Další studie z roku 2017 ukázala, že 75 % bezdomovců přišlo o střechu nad hlavou kvůli dluhům. Zároveň 25 % z nich přiznalo každodenní konzumaci alkoholu, což často komplikuje jejich návrat do běžného života.
Pro mnoho lidí je těžké pochopit, proč si bezdomovci nenajdou práci. Pravda je ale taková, že najít zaměstnání bez stálé adresy, čistého oblečení a základního zázemí je téměř nemožné. Navíc se na ně společnost často dívá s nedůvěrou, což jejich situaci ještě zhoršuje.
Žebrání jako každodenní práce
Žebrání není jen o tom sedět na ulici a čekat, až někdo hodí drobné do kelímku. Pro mnoho bezdomovců je to každodenní dřina, která vyžaduje nejen fyzickou, ale i psychickou odolnost. Někteří lidé na ulici tráví až 12 hodin denně, aby si vydělali na základní potřeby, jako je jídlo, oblečení nebo příležitostné přespání v levném hotelu.
Francouzský bezdomovec Jean-Marie Roughol, který o svém životě na ulici napsal knihu, popisuje žebrání jako skutečné řemeslo. Podle něj je důležité umět odhadnout, jak oslovit kolemjdoucí, a přizpůsobit se jejich reakcím. Roughol strávil většinu svého života na Champs-Élysées v Paříži, kde se stal známou postavou. S některými zaměstnanci okolních obchodů si vytvořil přátelské vztahy, což mu pomáhalo získávat drobné i jídlo. Přestože se mu později podařilo najít stabilní zázemí, na ulici se stále vracel, protože ji považoval za svůj domov.
Život na ulici: svoboda i boj o přežití
Pro některé bezdomovce je život na ulici spojen s určitým pocitem svobody. Nemají žádné závazky, nemusí vstávat do práce ani plnit povinnosti. Na druhou stranu je to život plný nejistoty, nebezpečí a neustálého boje o přežití. Bezdomovci se často potýkají s násilím, opovržením ze strany společnosti a extrémními podmínkami, zejména v zimě.
Jean-Marie Roughol ve své knize popisuje, že na ulici potkával různé typy lidí – od těch, kteří mu chtěli pomoci, až po ty, kteří jím opovrhovali. Podle něj je důležité neztratit lidskost a snažit se vycházet s ostatními. Přestože se mu podařilo vydat knihu a získat stabilní práci, na ulici se stále vracel, protože ji považoval za součást svého života.
Žebrání jako byznys
Ne všichni, kdo žebrají, jsou ale skutečně v nouzi. Existují i případy, kdy se žebrání stává výnosným byznysem. Například britský bezdomovec Simon Wright si údajně vyžebral až 50 tisíc liber ročně. Přestože měl vlastní byt, každý den chodil na své „pracoviště“ poblíž bankomatů v Londýně, kde si lidé vybírali peníze. Jeho chování však nebylo vždy příkladné – byl agresivní na ty, kteří mu odmítli dát peníze, a jeho pes dokonce napadal kolemjdoucí. Městské úřady mu nakonec zakázaly žebrat, ale po dvou letech se mohl vrátit.
Podobné případy ukazují, že ne každý, kdo sedí na ulici s kelímkem, je skutečně v nouzi. Někteří lidé využívají soucitu ostatních k vlastnímu obohacení, což vrhá špatné světlo na ty, kteří žebrají z opravdové potřeby.
