Petr se nadchl a řekl: „Pojďme, pojďme. Tak nás přesvědčil. Všechno jsme prodali a přestěhovali se do města. Sousedé nás s bydlením neoklamali, byt nám dali hned. Koupili nějaký nábytek a staré auto. Právě v tom měl Petr autonehodu. Po pohřbu zůstala Anna sama se dvěma dětmi v náručí.
Aby je mohla nakrmit a obléct, musela po večerech mýt podlahy na schodištích. Myslela jsem si, že moje děti vyrostou a budou mi pomáhat. Ale nevyšlo to. Její syn se dostal do dluhů a musel si půjčit peníze, aby nešel do vězení, a pak dva roky splácel dluhy.Potom se její dcera Dáša vdala a měla dítě. Do roka bylo všechno v pořádku a pak její syn začal být často nemocný. Musela dát výpověď v práci.
Lékaři ho dlouho neuměli diagnostikovat. Teprve později zjistili, že jde o nějakou bolest, kterou lze léčit jen v jednom ústavu. Byla tam však dlouhá řada. Zatímco dcera chodila po nemocnicích, manžel ji opustil, ale nechal jí alespoň byt.
A tak někde v nemocnici potkala vdovce, který měl dceru se stejnou diagnózou. O pět let později onemocněl a ona potřebovala peníze na operaci. Anna měla peníze, chtěla je dát synovi na zálohu na byt. Když ji však dcera požádala, bylo jí líto utratit je na cizí osobu, protože její vlastní syn potřeboval peníze víc, a tak odmítla.
Dcera se na ni velmi urazila a na rozloučenou jí řekla, že už není její matka a že má-li problémy, nemá ji kontaktovat. Samozřejmě, kdyby to všechno mohla vzít zpět, Anna by všechno udělala jinak. Ale minulost se vrátit nedá.” Anna pomalu vstala z lavičky a pomalu kráčela k penzionu.
Najednou slyšela: „Mami!“ Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. Dcera. Dáša. Nohy se jí podlomily a téměř spadla, ale její dcera přiběhla a zvedla ji. – „Konečně jsem tě našla… Bratr mi nechtěl dát adresu.
Ale pohrozila jsem mu žalobou, že jsem byt prodala nelegálně, tak se hned rozešel.” S těmito slovy vešli do budovy a posadili se na gauč v hale: – Promiň, mami, že jsem si s tebou tak dlouho nemluvila. Nejprve jsem se urazil, pak jsem všechno odložil, styděl jsem se. A před týdnem se mi o tobě zdálo.
Vstala jsem a srdce jsem měla tak těžké. Všechno jsem řekla manželovi a on mi řekl, abych se šla smířit. Přišla jsem a byli tam cizí lidé, nic nevěděli. A teď jsem tady já.
Připrav se, jdeš se mnou. Víš, jaký máme dům? Velký, u moře. A můj muž mě potrestal: „Pokud tvé mámě není dobře, vezmi ji k nám.“ Anna vděčně objala dceru a rozplakala se. Byly to však slzy radosti.
