Když sám udělal první krok, aby navázal spojení, věděla jsem, že to bylo znamení. Musela jsem ho vzít domů . “„Prvních pár měsíců se příliš nezajímal.“ Následoval mě kolem domu, ale nemohl se přiblížit. Nejedl před námi. Nedotkl se ani hraček. Stále kráčel s ocasem mezi nohama. Hodně chodil. Krčil se v rozích. Trhl a třásl se při zvucích, jako pračka nebo kamna. “
„Nejsme si jisti jeho historií, chovali jsme se k němu, jako by přežil trauma a pracovali na budování bezpečnosti a důvěry. Drželi jsme se předvídatelných rutin a naráželi jsme na jeho řeč těla, abychom ho nevystrkovali z jeho zóny pohodlí.Používali jsme různé nástroje proti úzkosti (např. Thundershirt, misky s pomalým podáváním, uklidňující sprej, olej CBD) a použili jsme více trenérů.
Těžko se trénoval, protože nebyl vysoce motivován k jídlu, protože se často obával potravin (možná proto, že spojoval jídlo s pronásledováním nebo trestem). “„Nakonec se začal cítit bezpečně, všimla jsem si, že jeho ocas už více nedržel stažený mezi nohama, zejména na procházkách. Začal jíst před námi. Za několik týdnů mě olízl na nos.
O pár měsíců později si začal hrát s míčem. Potom jsem ho slyšela poprvé štěkat na naší zahradě. S každým milníkem, kterého jsem byla svědkem, jsem neskrývala slzy štěstí, protože to bylo, jako by byl Boo opět štěnětem a učil se „jak být opravdovým psem“.“„Není to typický pes.“ Stále se pohybuje, když se lidé pohybují po domě. Neobtěžují ho dobroty. Bojí se šusťavých listů za větrných dní. Nikdy nepřijde ke dveřím, aby vás pozdravil.
Nebude Vám skákat na klíně, aby Vás rozveselil. Není moc přátelský.Nelíbí se mu, když ho hladí cizinci. Ale za poslední dva roky, odkdy jsme ho poprvé dostali, překonal opravdu hodně. “Když se cítí bezpečně, je šťastný. Nyní dokáže s námi udržet oční kontakt. Nebude iniciovat mazlení, ale dovoluje mi ho zvednout a položit na mé nohy kde mi prokáže, že je šťastný lízáním mé tváře.
Vrtí ocasem a usmívá se, když se ho zeptáte, jestli nechce jít na procházku. Hodně se toho naučil a jsem na něj hrdá. ““„Lidé se také ptají, jestli jsem překonala svou fobii. No, nebojím se Boa ―, i když štěká nebo vrčí, aby oznámil své vzrušení nebo nepohodlí. No pořád jsem nervózní u jiných psů, které neznám.
Ale je to lepší než dříve. A vím, že kdyby přišel pes po Boovi, chránila bych ho. Protože Boo není jediný, kdo se změnil.
Vidět, jak se Boo uzdravuje a roste, změnilo i můj pohled. Stejně jako u mých dětí, i péče o Boo mě naučila trpělivosti a bezpodmínečné lásce. “„Učení Boo také změnilo způsob, jakým vidím mnoho svých studentů. Nyní jsem si uvědomila, že mnohokrát chování jako vzdor nebo agrese nebo vyhýbání se nebo vypínání jsou spojeny se stejnou věcí ― úzkost a strach.
Strach je silná emoce. Zabraňuje vám riskovat, důvěřovat jiným a věřit v sebe sama.
Nejdůležitější je budování vztahů – vytvoření pocitu bezpečí a důvěry. Když mě lidé pochválí za záchranu života, vždy mám stejnou odpověď: „Boo mě zachránil stejně“.
Překonali jsme naše obavy. Uzdravili jsme se navzájem.
Ukázali jsme, že láska je větší než strach. “
Co si myslíte o tomto dojímavém příběhu? Zažili jste něco podobného? Neváhejte a podělte se s námi dolů v komentářích!
Pokud se Vám tento článek líbil, rozhodně nás nezapomeňte podpořit svým LIKE a sdílejte nás mezi své nejbližší!
