„Někdy pořád nemůžu uvěřit, že mám psa. Říkám lidem, že je jako syn, kterého jsem nikdy neměla. Nemiluji ho jen proto, že on miluje a potřebuje mě. Miluji ho, protože je svým způsobem stejný jako já.
Miluji ho za všechno, co překonal a co jsme překonali spolu a pro radost, kterou do mého života přinesl,“ vyznala Teresa Hwang.
„Po většinu života jsem se psy bála. Když mě pokousal přátele pes ve věku 10 let (čelo) a 20 let (nohu), vyvinula se ve mně fobie ze psů, kterou jsem zvládla většinou vyhýbáním se jim.
Procházela jsem ulicemi tak, abych se vyhnula chození kolem psů, nerada jsem chodívala běhat a vždy když jsem šla navštívit své přátele, požádala jsem je, aby umístili své proaktivní a štěkající psy do jiných místností.Občas jsem dokázala zvládnout přátelské psy, se kterými jsem se seznámila, ale bez ohledu na jejich velikost nebo plemeno jsem s nimi nemohla dlouho vydržet. Stále jsem panikařila pokud pes zavrčel nebo štěkal, i když to myslel jen v rámci hry.“
I když Teresin přítel žádá o psa již několik let, vážný nápad ho adoptovat přišel před pár lety, poté co se dva týdny staraly o šestnáctiletou černou muttu – Colu její sestry.
„Po prozkoumání a oslovení mnoha záchranných útulků jsme našli psa, jménem Patches (později jsme ho přejmenovali na Boo). Boo byl v systému asi 6 měsíců, původně pocházel z Texasu (dva různé útulky a další pěstounská rodina),“ uvedla Teresa.„Popis se zmiňoval o tom, že Boo by se nehodil do domácnosti kde je velký hluk, aktivita nebo děti, ale skvěle by pasoval do rodiny, která má i jiné psy.
Byl popsán jako „princ psů“, z části tvořený Australským ovčákem. Byl velmi plachý, ale stále by dokázal ukázat svůj potenciál, kdyby dostal milující domov. Tento popis mě přinutil myslet na Aladdina, „diamant v syrovém stavu“.“„Když jsem se poprvé setkala s Boom , první věc, kterou jsem si pamatovala, bylo, že je mnohem menší, než jsem si myslela, že bude z jeho obrázků. Také jsem si všimla, jak vystrašený a nervózní byl.
Když jsme dorazili, seděl na lavičce vedle své pěstounské mámy.Zatímco já jsem seděla na druhém konci lavičky a povídala jsem si s jeho pěstounem, vůbec jsem se na něj nedívala, ani jsem se s ním nezabývala, protože jsem se sama docela obávala.“„Asi 15 minut po začátku našeho rozhovoru, Boo pomalu vyšel z úkrytu zpoza své pěstounské mámy a udělal pár kroků ke mně.“ Když jsem se otočila, abych se podívala, věnoval mi jedno velké olíznutí nosu a pak rychle ustoupil a znovu se schoval za svou chůvu.
Jeho pěstounská máma se překvapeně na mě podívala a řekla: „Páni. To je opravdu divné, většinou nepřichází k lidem. Myslím, že jsi Vás vybral.“V té době se rozplynuly všechny mé katastrofické a soběstačné starosti o mé bezpečnosti, které se stupňovaly v týdnech před tímto setkáním.
