Mluví otevřeně jak o své profesi, tak o nejdůležitějších lidech svého života. Třeba i o tom, jak maminka neviděla ráda její vztah se starším, ženatým spisovatelem, zato jejímu výrazně mladšímu manželovi od začátku říkala „Jaroušku“ a milovala ho.Libuško, co vám dali rodiče do života, do vínku? Tatínek narozený v 19. století?„Rodiče mi dali vlastně všecko. Tatínek vedle toho, že byl inženýr-matematik, měl strašně rád muziku. Hrál výborně na klavír a dělal to zapáleně. Jestli něco vím o hudbě a skladatelích, tak to vím od něj. A jestli mám nějaké herecké vlohy, tak po mamince. Ona byla trošku komediantka.“
Byla ochotnická herečka?
„Něco hrála, později. Ráda vyprávěla a strašila nás vymyšlenými historkami, zatímco otec byl vážný. Musím je obdivovat za to, jak zvládli těžké roky za války bez zoufalství. Otec, inženýr-elektrotechnik, dokonce chodil měnit naše cenné věci za jídlo, což je něco, co si dnes nedovedu představit.“
Jak jste to prožívala jako dítě?
„Nikdy jsem neviděla rodiče zoufalé. Když skončila druhá světová válka, bylo mi deset. Slýchala jsem, jak plánují, co udělají po válce, takže jsem věděla, že se jich to hodně dotýkalo.“
Co rok 1948? Jak se to dotklo vaší rodiny?
„Otec nebyl politicky angažovaný a nic nám neznárodnili. Přesto jsem vnímala, že jejich nejlepší život byl za první republiky. Tatínek zemřel, když jsem ještě studovala na DAMU. Mrzí mě, že jsem se ho nestihla zeptat na spoustu věcí.“
Když se řekne dětství, co si vybavíte jako první?
„Dětství pro mě znamená především moji sestru Evu. Byly jsme od sebe jen rok a půl, což nám umožnilo hodně si spolu hrát. Nesnáším, když je dítě jedináček.“
Tatínek chtěl, abyste se stala operní zpěvačkou?
„Ano, ale já jsem neměla na operu hlas. Jsem Libuše kvůli opeře, ale úplně se to nepovedlo. Nakonec jsem našla zalíbení v dramatických kroužcích a rozhodla se pro herectví.“
Už na DAMU vás obsazovali do rolí semetrik?
„Ne, spíše jsem hrála role vznešených dam. Semetriky přišly až později, ale nemám s tím problém, umím to zahrát jako úkol. Jsem ve skutečnosti hodná, někdy i poddajná osoba.“
Máte při hraní zlých postav před očima někoho konkrétního?
„Takových lidí je na každém kroku dost. Stačí se podívat třeba ráno do tramvaje.“
Jaké bylo vaše spolužití s Janem Otčenáškem? Nemrzelo vás, že jste byla ta druhá?
„Necítila jsem se jako ta druhá. V jeho životě jsem byla první. Přijel se podívat na zkoušku mé hry a řekl: ‚To je ona!‘ Od té doby jsme spolu žili jak v Dobříši, tak v Praze.“
Žili jste spolu devatenáct let. Jak jste se vyrovnala s jeho smrtí?
„Byl to pro mě obrovský šok. Nedovedla jsem si představit, jak budu dál žít. Po roce ta nejhorší bolest odešla, ale stále jsem se cítila prázdná.“
A pak jste potkala svého současného manžela, pana Pateru?
„Ano, potkala jsem Jarouška a on přinesl do mého života velké štěstí a klid. Už jsem věděla, že život není jen divadlo a sex, ale i vzájemná podpora a společné prožívání.“
Vaše maminka nebyla ráda z vašeho vztahu se ženatým Otčenáškem. Co říkala na mladšího partnera?
„Měla ho ráda. Jaroušek byl maminčin idol. Rozuměli si a brzy po seznámení se se mnou chtěl oženit. Naše svatební fotografie měla maminka na stole do konce života.“
Toužila jste po svatbě v bílém?
„Ne, vůbec ne! Velkou svatbu jsem nechtěla. Naše svatba byla malá a intimní, se dvěma svědky. Uvařila jsem slepici na paprice a tím skončilo mé kuchařské období.“
Vaří váš muž?
„Ano, Jaroušek je vyučený kuchař a stará se o domácnost. Zakázal mi přístup do kuchyně po jedné mé ne moc vydařené slepici. Společně trávíme hodně času, dokonce i v divadle.“
Co jste převzala od manžela, z jeho světa?
„Mám díky němu mnoho mladších přátel, s nimiž se pravidelně scházíme. Chodíme na výlety a užíváme si společné chvíle, což je pro mě velká změna oproti životu v divadle.“
Měli jste společného koníčka – chataření. Proč jste ji prodali?
„Měli jsme chatu asi patnáct let, ale časem jsme se rozhodli, že chceme cestovat a poznávat nová místa po celé České republice. Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné a od té doby jsme poznali spoustu krásných míst.“
