Funkcionáři a členové komunistické strany měli přístup k lékům a technologiím, které byly pro běžné pacienty nedostupné. Lepší služby a postupy byly vyhrazeny právě pro ně. Misto bonboniéry nebo kávy tak bylo lepší přinést stranickou knížku se seznamem funkcí.“Kromě úplatků čelilo tehdejší zdravotnictví i dalším problémům. Platy začínajících lékařů byly velmi nízké a stranická příslušnost byla klíčová pro kariérní postup. Doktorka Libuše Novotná uvádí, že v 80. letech dostával nově nastupující lékař měsíčně pouze 1800 korun, zatímco průměrný plat byl kolem 3000 korun. Pokud někdo chtěl být primářem nebo se podílet na vedení nemocnice, členství v komunistické straně bylo nutností.Historik Michal Stehlík připomíná, že některé kroky komunistické vlády byly zpočátku pokrokové. „Ideje bezplatného zdravotnictví vznikly bezprostředně po válce, protože byly zkušenosti z hlediska zdraví lidu. Byly přijaty zákony proti tuberkulóze a pohlavním chorobám. Zdraví bylo vnímáno silně a stát měl zajistit dostupnost a bezplatnost zdravotní péče.“ Druhou stránkou věci podle Stehlíka bylo financování. „Ještě v 70. letech probíhaly velké investice do zdravotnictví, v 80. letech však nastala velká krize, protože systém už nebylo možné udržet finančně.“
