Branná výchova: Širší kontext
Branná výchova byla více než jen zdrojem zábavy. Představovala důležitý nástroj přípravy na život v polovojenské společnosti, která fungovala na základě disciplíny a přísných rozkazů. V roce 1966 vytyčil 13. sjezd KSČ zásady této výchovy, kterou považoval za velmi důležitou. Nejprve byla součástí tělesné výchovy, ale později se stala samostatným předmětem.
Nové zásady po roce 1968
Po okupaci v roce 1968 a následné normalizaci byly zásady branné výchovy znovu definovány. V květnu 1971 Gustáv Husák, tehdy nově jmenovaný generálním tajemníkem KSČ, zdůraznil nutnost prohloubení branné výchovy obyvatelstva, zejména mládeže.
Pokusné studium a nový zákon
V té době již existovalo pětileté pokusné studium branné výchovy na fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Z těchto osnov byly později odvozeny teze všech budoucích disciplín této teorie. V roce 1971 bylo také přijato usnesení o jednotném systému branné výchovy, což vedlo k novému zákonu v roce 1973, který stanovil, že branná výchova je povinná pro všechny žáky a studenty.
Komplexní přístup
ÚV KSČ v červenci 1973 znovu potvrdil význam branné výchovy mládeže, která měla žáky připravovat nejen fyzicky a morálně, ale také učit ovládat bojovou techniku a odstraňovat následky napadení.
Branná výchova tvořila základní kámen komunistické výchovy, v níž byla zapojena nejen škola, ale i pionýrská organizace, armáda a Svazarm. Připravovala mládež na život v třídně rozděleném světě, kde měla být připravena na případnou agresi. V zásadě šlo o jeden z nejtypičtějších prvků komunistické výchovy, který působil na mladé po všech stránkách – politicky, odborně, tělovýchovně a psychologicky.