Během své dlouhé kariéry, kterou definitivně ukončil až v roce 2002, ztvárnil hlavní mužské role prakticky ve všech inscenacích repertoáru Národního divadla.
Jeho tanec se vyznačoval elegancí, kultivovaným projevem, hudebním cítěním a hereckými schopnostmi. Na jevišti dokázal Harapes oslnit technickou brilancí a zároveň působit klidně a jistě. Režisér Petr Weigl na jeho počest napsal: „Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a život oslavovat.“
Kromě baletu se Harapes uplatnil také jako výrazný filmový herec. Zahrál si v řadě dnes již klasických snímků, jako jsou Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor nebo Operace mé dcery. Často však býval předabován jinými herci.
