Zpověď zdrcené maminky zastřelené dívky z fakulty: Jen jsem chtěla za svou Eliškou

V první chvíli se však ještě snažila samu sebe uklidňovat, že její dcera má jenom vypnuté zvuky.Telefon jenom zvonil a nikdo se neozýval „Vzala jsem telefon a začala volat svojí Elišce, ale ten telefon jenom zvonil,“ popsala Šimůnková, jak se v osudný den postupně musela smířit s tím, že svoji dceru už nikdy neuvidí. Nedostatečná reakce institucí a obecně společnosti na takto nešťastné události poukazuje na širší problém, kterým je absence efektivních mechanismů pro zvládání krizových situací a podpory postižených rodin. Lenka Šimůnková svým vyjádřením nejen že otevírá diskuzi o těchto nedostatcích, ale také připomíná, že za každou tragédií stojí lidské osudy, které si zaslouží být slyšeny. V reakci na toto neštěstí a slova Lenky Šimůnkové je třeba zamyslet se nad tím, jak společnost a její instituce reagují na krizové situace a jaké kroky je možné podniknout, aby se podobné události v budoucnu předešlo nebo alespoň zmírnilo jejich dopad na postižené rodiny. Je čas na změnu, a to nejen ve slovech, ale především v činech.