Doktorka promluvila o umírajících malých dětech: „Vůbec nepláčou, spíše s úsměvem na rtech říkají něco, co byste nečekali…

V hospicích, kde se starají o nevyléčitelně nemocné děti, panuje zvláštní atmosféra. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to místo smutku a beznaděje, avšak realita je často jiná. Děti, s nimiž se doktorka McAlpinová setkává, přistupují k tématu smr*i s nečekanou otevřeností a jednoduchostí. Narozdíl od dospělých, kteří se s touto těžkou skutečností často vyrovnávají těžce, děti přijímají konec života s určitou přirozeností. Doktorka McAlpinová pozoruje, že její malí pacienti nevyjadřují strach nebo zoufalství. Místo toho jsou veselí a často až do posledního dechu udržují pozitivního ducha. Vědomí toho, že jejich čas je omezený, nevede děti k sebelítosti. Místo toho se zaměřují na to, co pro ně má skutečný význam – na vztahy s blízkými a na krásné chvíle, které zažily. Doktorka McAlpinová hovoří o tom, jak děti s oblibou vzpomínají na momenty plné lásky a péče, jako jsou objetí od sestry nebo sdílené chvíle se sourozenci.