V roce 1976 se zapsal do historie, když v rozhodujícím penaltovém rozstřelu finále Mistrovství Evropy proměnil svůj slavný „panenkovský“ pokutový kop, kterým překonal německého brankáře Seppa Maiera a zajistil tak Československu titul mistrů Evropy. Po skončení aktivní kariéry se Panenka věnoval trenérské práci a fotbalové administrativě, ale jeho srdce zůstalo navždy u hry, která mu přinesla slávu. Jeho komentáře k důchodové situaci fotbalistů vzbudily diskusi o tom, jakým způsobem by měla společnost a fotbalové instituce podporovat své veterány. V době, kdy se top hráči mohou těšit na multimilionové smlouvy a život v luxusu, je kontrast s generací, která položila základy dnešního fotbalu, markantní. Situace, kdy fotbalové legendy, které někdy hrají klíčovou roli v národní hrdosti a sportovní historii, nemají dostatečné prostředky na důstojný život, vyvolává otázky o solidaritě a uznání, které by měly být poskytnuty těm, kteří tolik přispěli k sportu.
Antonín Panenka je připomínkou zlaté éry českého fotbalu a jeho slova o výši důchodů fotbalových legend jsou důležitým připomenutím, že úspěch a sláva jsou pomíjivé, zatímco péče o ty, kteří nám přinesli tolik radostných chvil, by měla být stálá. Jasně to ukazuje na potřebu hledat řešení, jak zajistit, aby tyto fotbalové osobnosti mohly svůj život prožít s důstojností, kterou si zaslouží.
