„Byla neskutečně velká stresující situace, protože mu chtěli znovu otevřít mozek a po zastavení úniku ho chtěli opět zavřít,“ vzpomíná Jaggerova máma, „ale všichni v nemocnici nás velmi podporovali. Malý chlapec se však tak bál nemocnice, že se lekl vždy, když se k němu přiblížil lékař nebo zdravotní sestra a kvůli strachu nemohl jíst.“
V nemocnici měl naštěstí pokoj speciálně pro děti, které tam zůstávaly delší dobu, takže se mohly zaměstnat a uniknout šedivé každodenní rutině návštěv lékaře a vyšetření. Jagger tam našel místo, kde se cítil šťastný, což mu v den propuštění hodně pomohlo.
„Můj syn stále ještě není úplně vyléčen, protože každý rok musí absolvovat kontrolu stavu mozku, aby se předešlo jakýmkoli komplikacím,“ poznamenává máma, „jen doufám, že už nikdy nebude muset jít na operaci. Chci, aby si nadále bezstarostně hrál se svou sestrou jako dosud a vyrůstal jako normální dítě. Vlastně mi řekl, že když vyroste, chce být lékařem, aby mohl pomáhat lidem, tak jak jeho lékaři pomáhali jemu.“
