Hlavní zlom v jeho životě nastal až poté, co byl na bojové misi v Afghánistánu. Namísto toho, aby ho to zocelilo, byl v šoku z množství mrtvých a zraněných vojáků a poznamenalo to jeho psychiku. „Tím hlavním spouštěčem pro mě byl návrat z Afghánistánu. Začali se objevovat věci z roku 1997, když mi bylo 12 let. Najednou začalo všechno syčet, a já jsem se odrážel od stěn, přemýšlel jsem, co se to děje. Najednou jsem cítil všechno, místo toho, abych byl otupělý, “ popsal své pocity. Nebyl by to ale zřejmě Harry, kdyby nehledal vinu i ve své královské rodině.
Tím největším bojem pro mě bylo, že mi nikdo z mého okolí nedokázal pořádně pomoci. Neměl jsem takovou podpůrnou strukturu, žádnou síť ani odbornou radu, abych zjistil, co se se mnou vlastně děje. Bohužel, jako většina z nás, jsem poprvé opravdu uvažoval o terapii. Když ležíte na podlaze v poloze plodu a přejete si, abyste se s některými z těchto věcí vypořádali co nejdříve. A to je to, co jsem chtěl opravdu změnit,“ vzpomínal na chvíle, kdy byl tak zmatený, že neviděl jinou cestu než se z toho dostat, než terapii pod vedením odborníků.
‚Přitom zapomněl dodat, že ho měl bratr William prý přímo podporovat, aby šel za psychologem. Spolu s Kate se věnují i charitě ve prospěch duševního zdraví a vyzývají lidi, aby se o něj starali. No Harry takovou vzpomínku zřejmě nemá, a tak jeho rodina vyšla z jeho vzpomínek opět jako chladná a neempatická. Jen jestli mu ještě někdo věří.
