Jsem tady blbnu
Příběh o tom, jak se dostala do filmu, je již poměrně známý, takže jen krátce. Asi 40 let se pohybuje v různých televizních pořadech, od 8 vteřin po Tabu. Televize, se kterou má také bohaté zkušenosti, ohlásila minutový šot, ve kterém měli diváci napodobit nějakého slavného herce. Paní Bursová si vybrala kaplana ze seriálu Slunce, seno, pan Troška ji před čtyřmi léty viděl a slíbil, že ji vezme do kina. Před rokem se ozval s Babovřesky.
„Takže sis pro mě opravdu přišel. Koukala jsem na něj jako, co tam budu dělat,“ přiznává rozpačitě. „To je miliónová partie lidí, přijali mě za svého. Vždycky k nám přijde Troška a řekne tohle, a takhle to děláme a jdeme si za tím. Nikdy nekřičí, vždy jen úsměv a pohoda.“
S režisérem Zdeňkem Troškou
.
K natáčení ji vozí vnoučata, zejména Peter, kterého si vybrala jako svého manažera. „Po nemocích, mi musí každý den odebírat krev a měřit mi tlak, to se kluci naučili.“
Paní Jarmilu jsme zastihli pár hodin před odjezdem na zbytek natáčení, kdy měla skočit na trampolínu. Babovřesky 2 se do kin vrátí v únoru a my jen doufáme, že se u paní Bursová nebudou opakovat její zdravotní problémy.
Její záliba v rošťárnách se jinak realizuje ve zmíněné hospůdce. Právě tam se odehrálo nejvíce sázek jejího života. Tam se vsadila, že půjde na kafe se svým oblíbencem Janem Rosákem, tam prohlásila: Bohdalová, jseš druhá, poté, co dostala krásnou kytici žlutých růží na osmdesátiny…
„Lucka Bílá říkala, že si šila knoflíky na podprsence a já si říkám, panebože, ona z toho dělá vědu. A hned se vsadím, že knoflíky přišiju na pětisetmetrový pruh látky. Bylo to před rokem a půl a já konečně přišila 66 155 knoflíků na 1 000 metrů a oni mě zapsali do České knihy rekordů. Nechtěli dalších 45 metrů, které jsem měla. Pán, který měl na starosti záznamy, byl nejvíce překvapen, že jsem to udělal za jedno pivo. Na to jsme sázeli.“
Za rok přišila 66 155 knoflíků na kilometr látky a dostala se do knihy rekordů.
Po nemoci pije pouze nealkoholické nápoje a má jeden kus pravého kubánského doutníku schovaný pro zvláštní příležitost.
„V roce 1985 jsem přestala kouřit cigarety, pak jsem přešla na doutníky. A víte proč? Protože když kouříte cigarety, nikdo si vás nevšimne, ale když kouříte doutník, jste okamžitě středem pozornosti,“ nedostává úsměvu z tváře dobře naladěná herečka. Podotýká, že je ráda středem pozornosti. Zlomyslně se na mě podívá a oznámí: „Ale ne,dělám si legraci.“ Pak s rychlostí blesku diskrétně vytáhne obě protézy, nasadí si na hlavu šátek a už máme postavu z filmu.
Pokračování na další straně
Motorku dala na poprvé. Protůrovala a jela
Panenky a boty
Zatímco je paní Bursová doma, ve svém malém bytě, kde má krejčovskou dílnu, šije a dívá se na televizi. „Ráno ho zapnu a o půlnoci vypnu. Čučím do televize a šiju. Zastavím se, jen když jsou detektivky. Jinak vyrábím tašky, rukavice do trouby a šaty pro barbiny. Kupuji je od Číňanů, šiji pro ně oblečení a pak je posílám do sirotčince. Nejsem zvyklá nic nedělat, tak si hraju,“ na chvíli se odmlčí, dopije pivo a zve nás do Zlaté uličky, kde si zřídila opravnu obuvi. „Okamžitě jsem jim řekla, aby tu uličku nazvali Zlatou. Říkají blbost, to mají v Praze, odbyli mě, jako by v Pardubicích nebyly zlaté české ručičky. A teď se tak opravdu jmenuje,“ říká a vede nás k opravě bot. Za každým oknem jsou police a na nich boty a papuče z celého světa. Sbírala je roky a zastavila se na 520 kusech. Nyní je zde vystavuje, aby se z nich mohli těšit i ostatní.
„Tohle je naše Jaruš ze Zlaté uličky,“ objímá ji kolem ramen pán z protější opravny šicích strojů. S tím nelze než souhlasit. A pochopit, proč se do ní režisér Zdeněk Troška zamiloval.