Když jsme s někým chtěli hovořit, zkrátka jsme šli k němu, zazvonily nebo zaklepali, otevřely dveře … Rovně!
Bez svolení, bez doprovodu, bez ochrany!
Sami v tom krutém a nebezpečném světě! Jak jsme to vůbec mohli přežít?
Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s holemi a starými teniskami, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme spolkli is peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst. Každý se zkusil alespoň jednou zapsat do fotbalového mužstva nebo na hokej, dívky na gymnastiku … ne každý se tam dostal.
Pokračování na další straně
Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat.
Naše pokolení dalo světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a tvořit něco, co tu ještě nebylo, co ještě neexistovalo.
Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším
