Volně jsme si hráli na hromadách trosek, které zůstaly na prázdném staveništi, a když jsme se zranili, maminky vyndaly ze skříně betadin, který štípal, ale ne tolik jako jód, ošetřil nám rány a pak jsme mohli vrátit se ke hře. Samozřejmě, když jsme se nedozvěděli „co jsme to zase udělali“… Co vidíme dnes: s každým škrábnutím je potřeba okamžitě k lékaři a po desetidenní léčbě antibiotiky některá z maminek si pro jistotu zavolá právníka, aby žaloval dodavatele kvůli hromadě štěrku, která málem „zabila“ jeho syna.
Pokračování na další straně
Nikdo, koho znám, nikdy neřekl, že pochází ze špatné rodiny. Jak jsme to mohli vědět!? Nikdy nebyly vyžadovány žádné kurzy skupinové terapie nebo zvládání hněvu. Jak jsme mohli přežít?
Lásku ke všem, kteří sdílejí tuto éru a ke všem, kteří ji bohužel nemohli prožít. Dnes bych to období za nic nevyměnil!
