Kariéru začínala na Slovensku, ale po rozdělení státu se přestěhovala do rodného Česka, kde zažila největší mediální slávu.
Teprve nyní zdůvodnila, že se sbalila pro nechutné výhrůžky smrtí. „Slováci mě nenáviděli pro mé zpravodajské příspěvky z Federálního shromáždění v Praze a dali mi to velmi nepříjemně pocítit,“ řekla nám. V rozhovoru, který ZUZANA BUBÍLKOVÁ (70) poskytla ERIKOVI KOLLÁRIKOVI, přiznala také vztah se ženatým bavičem Miloslavem Šimkem či velký konflikt s hercem Jiřím Krampolem.
Navzdory příkořím, které jste zažívali na Slovensku, nelitujete, že jste se přestěhovali?
Jsem Češka s českou národností, narodila jsem se v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Když mi bylo devět let, otec měl problémy s tuberkulózou a lékaři mu doporučili přestěhovat se do hor. Proto jsme odešli do Martina. V Bratislavě jsem vystudovala žurnalistiku a začínala jako moderátorka rozhlasového programu Pozor zatáčka!
Časem jsem se na Slovensku stala negativním příkladem všeho možného. Nejhůře oblečená, nejošklivější, nejméně slovenská. To je jaká? Dodnes nevím. Neměla jsem problém si tyto ceny i převzít, ale nebylo od koho. Anticena se snadno vyhlásí, ale už se asi nepočítá s tím, že dotyčný si po ni přijde. Takže jsem se jen vrátila domů.
Po Něžné revoluci jste se stal zástupkyní šéfredaktora zpravodajství v České televizi. Na vaše porady chodíval prý také herec a tehdejší ministr Ladislav Chudík. Jak jste vnímali jeho přínos?
On byl velmi slušný a nevýrazný. Všichni jsme byli nějak poznamenáni režimem, hádali jsme se jako psi. On byl z toho chudák úplně vyděšený. Politiku chtěl dělat bez konfliktů. A to nejde. Choval se přesně jako primář Sova v seriálu Nemocnice na okraji města, takže to nemohl samozřejmě zvládnout.
Říkali jste, že Slováci vás pro vaše politické příspěvky ve zpravodajství nenáviděli. Jak se to projevovalo v praxi?
Do Prahy jsem začala chodit namísto starších redaktorů, u kterých se zjistilo, že byli agenty StB a někteří z nich donášeli zároveň sovětské KGB. Já bych se s ataky, které jsem zažívala, dokázala vyrovnat, ale zatáhli do toho i moji rodinu.
Za stěrači auta jsem si nacházela papírky s odkazy, že mě už mají a vědí, kde jsem. Mé matce telefonovali, koho to porodila a ve škole zase šikanovali mého syna nejen spolužáci, ale i učitelé. Dokonce mu nadávala i inspektorka za to, že určitě půjdu volit ty nesprávné. Byl to vrchol, když už jsem měla strach io náš život.
Kdy jste se definitivně rozhodli odjet do Prahy?
Až po nepříjemném zážitku ze silvestrovské noci v roce 1992. Dělala jsem v Bratislavě reportáž z rozdělení Československa. Najednou mi začali lidé házet dělobuchy pod nohy. Ožralý, zfanatizovaný dav mi vyhrožoval bitvou a zabitím. Tehdy jsem měla opravdový strach.
„Šimkovi jsem nechtěla rušit rodinu. Vždyť měl tři děti a ty ho potřebovaly.“
