Upřímně neznámému pánovi fandíme. Ano, říkáme si, že děti jsou dnes takové, onaké. Doba se změnila, mají toho moc. Jenže svět tvoříme my a lidskost má být naší přirozeností a ne raritou. Očekáváme toho hodně od druhých a přitom někdy sami neuděláme žádný ústupek.
Pamatuji si jak nám ve třídě jednou náš starší učitel němčiny vzpomínal podobný zážitek z MHD, který se mu stal. Utahaný cestoval z roboty na druhou stranu města cca 30 min. Autobus byl docela plný a zahlédl jedno volné místo vedle dívky, která tam měla pohozený batoh.
Slušně se jí zeptal, jestli má volné místo a ona, že nemá. Vysvětlilo, že držela místo kamarádce, která nastoupila o zastávku dál. Jelikož bylo v autobuse docela dost lidí dívka se začala prodírat k sedadlu vedle kamarádky. Když to zpozoroval učitel zůstal se držet sedadla tak, že se kamarádky k sobě nedostaly a nakonec se celou cestou na prázdném místě vezl jen batoh.
Ponaučení:
Rodiče dnes zapomínají, že není třeba dětem dát všechno materiálně a tím to končí. Zůstávají dlouho v práci, aby jim zajistily co nejkvalitnější život. No je nejnovější mobil, počítač či tablet to, co skutečně jejich děti potřebují? A kde je výchova? Kde je vzor? Děti chtějí přece jen jejich přítomnost, pohlazení a lásku. I materiální věci jsou důležité, ale ne v přehnané míře.
Starší generace se ptá, co je to s tou mládeží? My jsme takoví nebyli, byli jsme slušní, vážili jsme si autority. I když jsme toho moc neměli věděli jsme, co je už přes čáru.
