“Napočítala jsem do a následně jsem jim vzala zmrzlinu z ruky a hodila ji do koše. Moje děti začaly šíleně křičet, zatímco já jsem tam v klidu potichu stála a sledovala, co se děje. Nakonec jim došlo, o co mi šlo a zůstaly ticho.”
“Vysvětlila jsem jim, že jednoho dne (budou-li mít takové štěstí), si najdou práci. Může se stát, že to bude stejná práce, jakou má ta 17letá dívka, která nám prodala zmrzlinu a že velmi doufám, že lidé se jim budou dívat do očí a říkat „DĚKUJU“.
