V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměli bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříně se nezamykali vůbec. Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastikových lahví. Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza!
Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkénka a koleček od kočárků a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na ně nemáme brzdu. Teprve když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šipek, poznali jsme, že bez brzd to není ono.
Z domova jsme odcházeli ráno a po škole jsme se hráli kdoví kde venku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvítila první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly.
Článek pokračuje na další straně
Občas jsme se pořezali, rozbili jsme si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nikoho nevytkla.
Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. Vzpomínáte?
A kolikrát jsme se porvali a chodili s modřinami! Jenže jsme si je nevšímali. Cpaly jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho nepřibral, protože jsme věčně někde lítali a hráli si.
