Puberta probíhala velmi bouřlivě, to si se mnou rodiče užili, samé odmlouvání, ale jen proto, mám přeci svojí pravdu a přes to nejede vlak ne. Když neuznáváte moc autority, které tu pravdu opravdu nemají, je to o to těžší. Když jsem vyšla ze základní školy, přemýšlela, čím budu, rodiče rozhodli za mě, prostě jdeš na technickoadministrativní pracovnici a basta. Já měla v plánu kadeřnici, cukrářku, návrhářku a jiné sny. Táta byl v tu dobu pořád ve světě, pracoval a máma s námi sama doma. Já a můj mladší bratr. Staraly se o nás i babičky a dědové, mám pocit, že možná i víc. Moje máma mi nebyla moc mámou, nějak jsem k ní nedokázala najít vztah, milovala jí, jak jen dítě může. A proč jsem k ní nedokázala najít vztah, jednou mi řekla, že mě nechtěla, chtěla prvorozeného syna a já byla holt holka. Doma byl protěžovaný bratr. Teď si nějak člověk uvědomuje, že fungoval spíše jako služka a holka pro všechno. Veškeré práce doma a venku okolo domu, byly moje. Nebo aspoň v tu dobu jsem to tak vnímala. Ať jsem udělala, co jsem udělala, nikdy to nebylo dost dobré. Jednou při úklidu mi máma řekla: takhle jsem to nechtěla. Vždyť je to jedno, jsem dítě, které uklidí. Jak jsi chtěla. Nevím, no v tu dobu jsem to vnímala prazvláštně. Ona mě asi vážně nechce, nechtěla. Chová se ke mně, jako bych byla cizí. Mami, jenže jsem tvoje.
