Nicméně operace proběhla a já ležím na ORL, vedle mě další dvě holky. Přiběhne doktor, stoupne si k posteli. Opřel se o postel a hlásí s úsměvem: Asi máte leukémii, ale nevíme to jistě. Odejde a já jen koktám a začnu brečet. Sestřička co ležela u okna je shodou okolností z oddělení. Kouká na mě a říká: To si snad dělá srandu ne? No nic, zvedá se a jde za ním. Přišel se mi omluvit. Sdělením, že mám rakovinu lymfatických uzlin neboli správně psáno Hodgkinův lymfom. Tak teď tedy opravdu umřu. A co musím všechno stihnout, bože. Nebojte se slečno, tahle nemoc je z 90% léčitelná, hlásí lékař. No, jasně, jsem si oddychla a co těch 10%? Začíná kolotoč vyšetření. Sonografie, krev, magnetická rezonance s kontrastní látkou, to abychom věděli, kde všude ta kamarádka bydlí. Vyloučit, že není v kostech, a když ne, máme z poloviny vyhráno. Brali mi kostní dřeň. Tak si to shrneme, není mi ani 25 a už bojuji o život? A co, když jsem ležela v nemocnici, byly tam i malé děti a s úsměvem a hadičkami běhaly po aule. To jsem si tehdy řekla, že se jen tak nedám. Cesta je trnitá, ale má cíl. Žít!